Historie
(černí labradoři)
Sorry, your browser doesn't support Java(tm).
 
 
Černí labradoři - chovné stanice
    "Munden"
    "Banchory"
Černí labradoři - jednotlivci
    DUAL CH. Banchory Bolo
    Dungavel Juno
    F.T.CH. Flapper
    F.T.CH. Peter Of Faskally

  

Černí labradoři - chovné stanice

"Munden"

Rok 1904 byl pro výcvik labradorů velmi důležitý. Jednak v trialu zvítězil poprvé "Munden Single" majitele soudce Hollanda-Hibberta a za druhé získal tento pes současně za své výsledky čestné uznání. Arthur Holland-Hibbert, pozdější lord Knutsford, choval labradory již od roku 1884 a měl popsaný přesně odpovídající plemenný typ. Občas bylo vidět tyto psy i na některých výstavách, kde byli vždy oceněni nějakou cenou. Nikdy dříve se však se svými psy neúčastnil trialových závodů, ani soutěží, které jim předcházely. Teprve roku 1904 se rozhodl zúčastnit se svým Munden Single a dojem, který u jednotlivých soutěžících a zejména u diváků tento pes zanechal, byl ohromující. Hollandu-Hibbertovi se tak dostalo nebývalého ocenění za jeho celoživotní práci s labradory. Rovněž v pozdějších rozhovorech s novináři Holland-Hibbert nikdy nezapomněl sportovní veřejnosti zdůraznit povahové rysy těchto psů a jejich nebývalou oddanost a pracovní výsledky.


Munden Single


Na úspěch Munden Single navázai i další pes pana Hibberta, Munden Sentry, když v roce1905 získal Dog Challenge Certificate na výstavě, pořádané Kennel Clubem v Crystal Palace a Certificate Of Merit na mezinárodních závodech loveckých psů v aportování.



Munden Sentry

"Banchory"

Historii chovné stanice Banchory nelze ani začít jinak, nežli poutavým a dojemným příběhem psa  Banchory Bolo, který ve svých pamětech vykreslila sama majitelka stanice, hraběnka Lorna z Howe. Společně se svým manželem, kapitánem Quintinem Dickem, založila tuto chovnou stanici v hrabství Kincardineshire ve Skotsku, nedaleko od Aberdeenu ve 20. letech 20. století. První pes, který jim přinesl úspěch, byl Scandal Of Glynn (*1914) z chovu lorda Viviana. Nicméně průlomovým psem v historii tohoto chovatelství byl právě DUAL CH Banchory Bolo.


DUAL CH Banchory Bolo


CH Cheverelle Ben Of Banchory

Avšak i další psi z Banchory se ukázali jako nadprůměrní. Nelze nevzpomenout CH Withington Dorando, Ch Bramshaw Bob (2× Best In Show 1932, 1933), ENG.CH. Banchory Sunspeck a samozřejmě potomky Banchory Bolo, jako například CH Cheverelle Ben Of Banchory (Best In Show 1937).


Banchory Sunspeck (vpravo) se dcerou Beaulieu Nance


ENG.CH. Banchory Sunspeck

 

Černí labradoři - jednotlivci

Dungavel Juno

Rok 1907 byl pro trialové závody labradorů výjimečným rokem. Poprvé se jich zúčastnila žena - vévodkyně z Hamiltonu a Brandonu jako psovod fenky Dungavel Juno. I když se Juno zúčastnila jen jedné z částí soutěže, přesto si odnesla třetí umístění v kategorii "Non Winners", kterou do soutěže prosadila nedlouho předtím založená skotská Field Trial Asociation. Tato dáma a její fenka, získaná od jejího polesného J. Alexandra, se staly zakrátko doslova populární atrakcí následujících trialových soutěží. Později se stala Juno rovněž velmi vyhledávanou fenou ke krytí. Například ze spojení s legendárním F.T.CH Flapperem se narodil Dungavel Phoebe, výherce šampionátu retrívrů v Little Green Havant již v roce 1909. Juno byla spíše drobnější stavby těla, nicméně pan Alexander tvrdil, že je jedním z nejlepších pracovních psů všech dob, co kdy viděl a nikdy při lovu neztratila stopu. Bylo jasné, že od přítomnosti vévodkyně z Hamiltonu na trialových závodech získaly tyto ihned popularitu i mezi manželkami jednotlivých chovatelů, do té doby se na závodech pouze více či méně nudících.


Vévodkyně z Hamiltonu (uprostřed) a Dungavel Juno

F.T.CH. Flapper


F.T.CH. Flapper

Další důležité datum bylo 26. - 27. listopad 1907, kdy se konala druhá všeobecná soutěž Kennel Clubu. V poli s celkem 20 účastníky soutěžilo tentokrát 15 flatů, 3 labradoři (Flapper, Dungavel Juno a Munden Single) a dva jiní retrívři. Prvního dne ráno se ale počasí natolik pokazilo, že psovodi i střelci vážně uvažovali nad tím, že závody předčasně ukončí. Naštěstí se tak nestalo, závody pokračovaly dále a tak mohly být po skončení známy překvapivé výsledky. Labradoři, ač ve velice slabém zastoupení, obsadili 1., 2. a 4. místo v tomto pořadí: Flapper, Dungavel Juno a Munden Single. Díky drobné chybě Munden Single se tak na třetí místo "protlačil" jeden z nejlepších flatů. Jinak mohlo být vítězství labradorů dokonalé, ale i tak to byl kapitální úspěch. Reportéři, přítomní této senzaci, to v tisku označili termínem, že "labradoři tímto zatroubili k útoku na vynikající pozice v pracovních soutěžích". A nemýlili se.
Bylo to poprvé, kdy labradoři získali tak vynikající výsledky, ale rozhodně to nebylo naposled. Flapper, pes majitele majora Maurice Poretala a přímý potomek odchovanců z Malmesbury a Buccleuch, získal později ve svých pěti letech titul Field Trial Champion. Splnil tak představy tehdejšího vedení Labrador Retriever klubu. Flapper získal za svůj život ještě mnoho dalších ocenění, včetně vítězství v polních závodech v letech 1904-1908 a celkově vylepšil již tak dobrý obraz labradorů své doby. Zvláště jeho přičiněním se labradoři dostávali více a více do podvědomí zejména u lovecké veřejnosti a postupně v službách lovců nahrazovali do té doby nepřekonatelné Flat-coated retrívry. Flapperovy kvality se samozřejmě projevily i v jeho krycích schopnostech; zanechal za sebou mnoho velmi nadaných potomků.

F.T.CH. Peter Of Faskally

V roce 1909 o sobě dává vědět další z trialových šampionů, odchovanec G. Watsona F.T.CH Peter Of Faskally (*1908). Jeho rodokmen sahá zpět až k linii "Munden" lorda Knutsforda. Byl to pes, který byl svým majitelem H. E. Buttlerem pro své vlastnosti intenzivně využíván jako krycí pes a mnoho z jeho potomků převzalo jeho vynikající pracovní vlastnosti a samozřejmě i exteriér, který byl na výstavách mnohokráte oceňován. Jedním z mnoha byl například i Withington Dorando (*1912), pozdější šampion z Banchory.


F.T.CH. Peter Of Faskally

 

DUAL CH. Banchory Bolo (1915-1927)

Banchory Bolo byl první labrador, který opravdu dokázal zvítězit jednak na výstavním šampionátu retrívrů a současně vyhrát pracovní soutěž Field Trial a získat titul dvojitého šampiona. V každém z jeho vrhů se pak vždy objevil nějaký potomek, který vyhrál buď výstavu, nebo Field Trial. Bolo se narodil 29. prosince 1915 a jeho původní jméno bylo Caerhowel Bully. Jeho chovatelem byl major Sir John Banner a rodiči CH Scandal Of Glynn × Caerhowel Nettle. I jeho předkové nesli slavná jména. Otcem Scandal Of Glynn a tedy dědečkem Banchory Bolo byl například F.T.CH. Peter Of Faskally. Bolo byl svého času velmi ceněný pes a z dnešního pohledu se dá říci, že ve svém období jeden z nejdůležitějších. Cesta k jeho úspěchům však rozhodně nebyla jednoduchá. Jeho nadějný vstup do života dospělého psa byl hned na počátku zkažen špatnými metodami některého z jeho pracovních trenérů a v roce 1918, ve věku necelých tří let, dokonce na nemoc málem uhynul. Naštěstí se včas dostal do dobrých rukou lady Lorny, hraběnky z Howe, třetí prezidentky britského Labrador Clubu a majitelky panství v Banchory. Sama lady Lorna ve své knize o historii tohoto psa napsala: "Když píši o tréninku a vyučování psů, nemohu vynechat Banchory Bolo. Myslím si, že je to nanejvýš spravedlivé k takovému významnému labradorovi, kterému by měla být věnována úcta. Měl by být v budoucnosti známý jako pes, který dokáže cvičit člověka, protože díky naší vzájemné důvěrné znalosti a osobní oddanosti se mohu naučit určitě více od něj, nežli on ode mne."


DUAL CH Banchory Bolo - vánoční kresba z r. 1922


Lady Lorna, hraběnka z Howe (uprostřed)

 

Lady Lorna od začátku bezvýhradně věřila v jeho schopnosti, navíc Bolo byl její první pes, který ocenění dvojitého šampiona dosáhnul. Bolo přišel k lady Howe ve věku asi dvou let, kdy ona sama, prožívajíc v té době těžce úmrtí svého oblíbeného psa Scandal Of Glynn, se rozhodla opatřit si náhradou alespoň některého z jeho potomků. Když se tak konečně stalo a objevila Banchory Bolo (tehdy ještě pod původním jménem Caerhowel Bully), mělo toto nebohé zvíře za sebou již několik neúspěšných pracovních výcviků a mnoho tehdejších trenérů již nad jeho tvrdošíjnou umíněností "zlomilo hůl". Hraběnka tehdy řekla, že v lidské mluvě vyjádřeno, měl "škraloup v záznamech". V té době jeho dosavadní majitel major Banner již docela vážně uvažoval o jeho utracení, hraběnčina nabídka tak přišla opravdu v hodině dvanácté. Bolo byl zachráněn a lady Lorna jej dostala od původních chovatelů darem. Bolo byl od původního majitele dopraven vlakem do Londýna, kde si jej měla hraběnka na nádraží vyzvednout. Jejich první setkání však bylo velice tristní. První dojem, který na ni učinil, bylo vzezření divokého, nezvládnutelného a hloupého psa. Jediná kladná věc, kterou se v tu chvíli mohl Bolo chlubit, byl jeho rodokmen. Ani jeho budoucnost se v té chvíli nezdála nijak růžová. Trudnomyslný pes beze stopy kvalitního výcviku, navíc zkažený střídajícími se předchozími trenéry a jejich mnohdy drastickými výcvikovými metodami.

Sám předchozí majitel vzkázal lady Howe, že jestli nedojde k zásadnímu zlomu v jeho chování, byly by jej opravdu nejlépe utratit, než plýtvat zbůhdarma energií na jeho převýchovu.


Banchory Bolo krátce po svém příchodu k lady Howe

A tak pojednou stál na perónu londýnského nádraží, nikým nechtěný a všemi odmítaný rebel, který selhal. Zanedbaný, s nečesanou srstí, se zanícenými boláky v čenichu a v uších a útrpným prázdným výrazem očekával svůj osud. Na laskavé pohlazení a vlídné slovo odpovídal jen mrzutým bručením. Problémem číslo jedna bylo vůbec dostat jej do automobilu. Na podobnou dopravu nebyl vůbec zvyklý, úporně se bránil a jednoho z pomocníků dokonce poranil. Lady Howe se na to všechno dívala se smíšenými pocity. Jedinou jistotu, která hovořila ve prospěch tohoto psa, měla v jeho nebývale kvalitním rodokmenu a vzpomínku na jeho otce, jejího milovaného psa Scandal Of Glynn. Ale při pohledu na toto úporně se bránící zvíře se známkami agresivity v ní začaly hlodat pochybnosti, jestli se opravdu rozhodla správně a jestli by nebylo lepší psa vrátit, nebo rovnou utratit a ukončit mu tak jeho životní trápení.
Ať tak, nebo tak, obě možnosti by nakonec pro psa skončily stejně špatně. Koneckonců Sir Banner jí jasně sdělil, že už jej nechce ani vidět. Lady se musela rozhodnout rychle a Bolo jí její rozhodování nijak neulehčoval. Bez zájmu se díval z auta okolo sebe a nic neukazovalo na to, že by mu cokoliv jeho náladu mohlo zlepšit.
Hraběnka Lorna se přesto rozhodla: psa se nevzdá a vezme jej do svého psince ve Skotsku. Jestli v něm něco po předcích zůstalo, tak ať se to ukáže! Ze začátku se v novém domově ovšem stále ukazovaly jen Bolovy špatné stránky, zakořeněné v něm několikaměsíčními neúspěšnými a dost možná že i hrubými výcvikovými metodami bývalého cvičitele. Brzy po jeho příchodu do Banchory byl brán do prostorné místnosti, kde se mohl volně pohybovat bez obojku a náhubku. Po několika minutách jej zkusili přivolat, nebo jiným způsobem upoutat jeho pozornost, ale vždy bez výsledku. Nereagoval ani na předkládané pamlsky, ani na různé hračky; trenérům, kteří se jej snažili chytit, se staženým ocasem a vyděšeným výrazem utíkal, nebo se schovával v koutě za nábytkem, vystrašeně potichu kničel a celý se klepal.
Trvalo to vždy dlouho, nežli byl nebohý pes znovu šetrně chycen, protože lady Lorna od počátku kategoricky zakázala jakékoliv, i sebemenší násilí. Vše muselo probíhat nenuceně, aby si pes co nejrychleji zvyknul, že zde mu již nebude nikým ubližováno. Tak byl Bolo vždy až po několika hodinách umístěn zpět v kotci, ale i tam projevoval tvrdošíjně svou touhu po svobodě, nedůvěru k lidem a snažil se utíkat. Několikrát se mu to i povedlo a dlouhé hodiny běhal po celém panství, než byl znovu chycen, či spíše nalákán na žrádlo. Všichni psovodi nad jeho počínáním kroutili hlavami a prohlásili svorně, že to zvíře muselo zakusit v mládí otřesné zážitky, když ani po čase se nechce ukázat alespoň náznak zlepšení. Jako by v něm všechno, co je v těchto psech již od dob Malmesburyů a Buccleuchů zakořeněno, někdo beze stopy vymazal. Někteří cvičitelé již po měsíci podléhali skepsi a pokoušeli se lady Howe znovu vysvětlit, že zbytečně vynakládá svou energii, že pes je nezvladatelný a těžko se kdy může vycvičit alespoň k průměrným výsledkům. Hraběnka ale prohlásila, že když se jednou dala na vojnu, že bude bojovat. A svůj slib také dodržela. Po několika týdnech mravenčí práce si konečně začal Bolo pomalu zvykat a zdálo se, že i znovu získal důvěru k lidem, kteří se všemožně snažili mu pobyt v novém domově zpříjemnit. Jeho zdravotní stav se zlepšoval, do tváře se mu pomalu vracel typický labradoří jasný výraz. Konečně se dalo alespoň trochu počítat s tím, že brzy nastoupí k výcviku, který, jak lady Howe stále doufala, mu vrátí zpět chuť do života a dovolí mu, aby konečně ukázal i všechny své klady, zděděné po předcích.


Lady Howe a Banchory Bolo
na vyjížďce v Banchory


DUAL CH Banchory Bolo při lovu

Pak ale zasáhla další rána osudu: Bolo zničehonic velmi vážně onemocněl. Ztratil veškerou svou sílu a ležel v kotci, odevzdaný a tichý, smířený se smrtí. Lady Howe se sama ujala jeho ošetřování a po několik týdnů jej trpělivě a laskavě léčila. Dokonce se odhodlala k experimentu do té doby v psincích v podstatě nevídanému: přemístila Bola z psince k sobě do domu a v její ložnici mu umístila košík na spaní. Doufala, že jeho celodenní kontakt s blízkou osobou napomůže znovu získání jeho ztracené důvěru v člověka. A dost možná, že právě toto způsobilo, že se u Bola udál zásadní zlom v jeho dosavadním chování. Jako by opravdu znovu začal věřit lidem, i když prozatím pouze jedné bytosti a tím znovu načerpával i životní sílu a optimismus. Jeho zdravotní stav se začal pomalu zlepšovat den po dni a netrvalo dlouho a lady Howe se sama pomalu pustila do výcviku. Již v prvních dnech byla překvapena, jak tento pes, donedávna ještě všemi zatracovaný, projevuje nadšení nad vším, co k výcviku patřilo, ať již učením povelů, stopováním zvěře a vůbec vším, co by správný retrívr měl umět.
Zdálo se, že jí chce vrátit všechnu její lásku a péči a dokázat jí i všem ostatním, že jeho odepsání z elitní špičky loveckých psů bylo předčasné. Během velice krátké doby plně zúročil veškeré dědictví, nabyté po předcích a stal se jedním z nejlépe pracujících psů v Banchory. Otázka zůstává, co se vlastně stalo, že takto odepisovaný pes se stal jedním z nejlepších svého druhu? Odpověď by mohl dát sám Bolo, kdyby uměl mluvit. Ale i bez jeho komentáře je to v podstatě jasné. Zkazit psa je velice jednoduché a na něm se podepsalo hned několik trenérů se špatnými metodami, používající při neúspěchu než vlídné slovo nejspíše klacek a kopance. Ano, jsou psi, které je možno i tímto způsobem "vycvičit" a kteří i podávají dobré výsledky, ale může mít správný cvičitel radost ze psa, když ví, že vše, co pes dělá je jen otázka nemilosrdného a nelítostného drilu a osobnost psa je zde zatlačena do pozadí, aniž se kdy mohla plně rozvinout? Oč větší má radost chovatel, který dokáže do duše psa proniknout a v souladu s tím, co pes cítí, vést výcvik. Psi jsou ve své podstatě osobnosti, podobně jako lidé, některý má vlohy pro tu, jiný pro jinou disciplínu. A najdou se i takoví, kteří jsou všestranně nadaní a je potřeba jen ten talent objevit a probudit. Přesně takovým psem se ukázal být i Bolo. Ovšem ne každý "zkažený" pes se dokáže trpělivým výcvikem napravit. Traumata z minulých let se mnohdy zakoření i na zbytek života a ani obětavá laskavost majitele je už nedokáže vyhladit docela. Banchory Bolo to dokázal, i když …


Banchory Bolo v dobách své největší slávy

Pohroma pro Bola přišla v předvečer jeho první očekávané účasti na zkouškách loveckých psů. Nervozita stoupala a i pes vycítil, že teď je zde v sázce hodně. Byl velice nervózní, jako by tušil, že tentokrát již opravdu nesmí zklamat, ačkoliv lady Lorna se s ním již natolik sblížila, že ani případný neúspěch by ji neodradil od jejího přesvědčení, že se jedná o výjimečného psa. Bolo se však své paní cítil zavázán nejen za záchranu svého života, ale i za nový domov a laskavé zacházení. Bohužel spolu se vzrůstávajícím napětím se ve vzpomínkách vracel do dob, kdy byl u svého prvního majitele terorizován před každým závodem. Lady Lorna si samozřejmě nemohla nevšimnout jeho nervozity a tak požádala jednoho z psovodů, aby psa ještě před spaním provedl po dvoře, aby se venku aspoň trochu odreagoval. A pak to přišlo: jeden ze stájníků, vracející se s koňmi lady Howe z výběhu, ve snaze je popohnat do stájí, práskl bičem s ohlušující ranou těsně u Bolova ucha. Vůbec si neuvědomil, co tím vlastně způsobil. Pes se té rány tak vylekal, že v afektu ztratil nad sebou poslední zbytky kontroly, utrhl se z vodítka a v panické hrůze uprchl. Brána panství již byla v té době zavřena, ale labrador, hnán nevysvětlitelným strachem, se přes ni přehoupnul a byl ten tam. Všichni z usedlosti se s lucernami vydali psa hledat, ale ten jako by se do země propadnul. Nepomáhalo volání, pískání, lákání na oblíbené pamlsky. Pes prostě zmizel a hledání černého psa v noci v přilehlých lesích se rovnalo hledání příslovečné jehly v kupce sena. Lidé se však nevzdávali. Až teprve o půlnoci poslala hraběnka všechny spát, ale pro jistotu nechala otevřený hlavní vchod. Věděla, že neusne, pokud se pes nevrátí, ale současně nevěděla, kde by ho vlastně měla v okolních hlubokých hvozdech ráno začít hledat.

V pět ráno se však Bolo zničehonic objevil mezi dveřmi do ložnice, přišoural ke svému koši a ztěžka do něj ulehnul. Lady Howe vstala a zamířila do koupelny, vědoma si toho, že ze spaní dnes už nic nebude. Byla ráda, že se vrátil a dobře věděla, že pes je pořád vystrašený a potřebuje především klid. Bude-li jej plísnit, pes to nejspíš nepochopí, nebo se v něm zakoření zkušenost, že kdykoliv se odněkud vrátí, bude hubován. V polovině cesty ji však zarazila tmavá skvrna na podlaze ložnice. Rozsvít ila lampu a s úděsem zjistila, že se jedná o velkou krvavou louži, od které vedly kapky krve k Bolovu košíku. Když se k němu přiblížila, zděsila se podruhé. Bolo těžce oddychoval a na hrudi mu zely dvě velké tržné rány, další téměř osmicentimetrovou našla na slabině a nejhůře vypadala jeho zadní noha, kde pod rozpáranou kůží byla vidět hlezenní kost. To všechno způsobily ostré hroty na vrcholu brány, přes kterou Bolo v panice prchal. Jak se nakonec dostal i s takovými zraněními zpět do usedlosti a dokonce až do domu, to nikdo nedokázal vysvětlit. V tu chvíli se však všichni starali nejvíce o to, jak psovi pomoci. Podle povahy zranění a jeho stavu bylo jasné, že nejlepší pro něj by bylo utracení. Lady Howe to však nedokázala a ani trenéři, kteří si za ten krátký čas, co Bolo s nimi pracoval, jej oblíbili, tam stáli, neschopni pohybu, se slzami v očích a sledovali psův zápas se smrtí.


Rodina černých labradorů z Banchory
Nejhorší na celé situaci bylo to, že na panství nebyl žádný zvěrolékař. Nejbližší byl vzdálen osm mil, bez telefonu a bylo jasné, že i kdyby jej někdo co nejrychleji přivezl, nebude už Bolovi pomoci. Hraběnka se rozhodla vzít retrívrův osud znovu sama do svých rukou. Okamžitě přikázala stájníkovi zapřahat a dopravit na panství zvěrolékaře a to i za cenu, že ho vytáhne z postele a přiveze třeba v noční košili. Za asistence Bolova trenéra se pak dala sama do šití jeho ran, bez vybavení, pouze se základními znalostmi a v podstatě bez možnosti umrtvení. Ač musel pes při této operaci zakoušet vpravdě nesnesitelné bolesti, důvěra v jeho paní byla v těch časech opravdu bezmezná.
Trpělivě vše snášel a celé dvě hodiny vydržel ležet téměř bez hnutí, zatímco hraběnka celkem třiadvaceti stehy šila jeho rány. Zvěrolékař, který dorazil až před polednem, nemohl uvěřit tomu, že pes je ještě naživu. Tak velká byla Bolova vděčnost k jeho paní a vůle ji nezklamat. Ještě několik dnů nebylo jasné, zda tento pes tento svou největší závod vyhraje, ale zhruba po týdnu doktor konstatoval, že pes je z nejhoršího venku a uzdraví se. Bolo tak sice ten rok Field Trial nevyhrál, ale vyhrál závod mnohem důležitější - o svůj život a svůj nový domov.
Po uzdravení, které jakoby zázrakem nezanechalo na jeho zdravotním stavu následky, už pak jen postupoval od vítězství k vítězství a titul DUAL Champion na sebe nedal dlouho čekat. Banchory Bolo je tak důkazem, že i v mládí zkažený a trenéry odepsaný pes může změnou zacházení ze strany člověka dokázat i nemožné. Bolo nebyl často používán jako krycí pes, neboť byl stálým společníkem lady Howe a málokdy se od ní dokázal na delší dobu odloučit, přesto se stal šťastným otcem celkem 40 registrovaných štěňat, která se úspěšně prezentovala v mnoha zemích světa. Většina jeho potomků získala později titul buď jako výstavní nebo pracovní šampión. Časopis "Field" o Bolovi a jeho potomcích napsal: "Pokud u labradorů hledáte důkaz dědění schopností po jednotlivých generacích, jako příklad slouží právě Banchory Bolo." V celém trialovém šampionátu retrívrů v roce 1932 zvítězilo celkem 14 psů. 8 z nich byli Bolovi potomci. Jeden z Bolových vnuků, americký DUAL CH Shed Of Arden, byl velmi klíčovou postavou v obnově pokolení labradorů v Evropě po ukončení druhé světové války. Kromě této nadobyčejně zajímavé historie nám Bolo zanechal ještě jednu památku: někteří z černých (i žlutých) pejsků mívají na spodní části tlapek mezi polštářky světlé, nebo úplně bílé chlupy, jimž se na památku tohoto psa říká "Bolovy tlapky" nebo "Bolovy značky". Pokud je u svého pejska objevíte, můžete si být jisti, že jedním z jeho předků byl zcela určitě dvojitý šampión Bachory Bolo, velký pes s velkým srdcem, který dokázal porazit svého největšího soupeře - svůj vlastní strach a nedůvěru k lidem. Nepodařilo by se mu to však bez obětavé a nezištné pomoci jeho přítele největšího - hraběnky Lorny Howe - která prokázala neobyčejnou míru trpělivosti a vnitřního přesvědčení o kvalitách tohoto psa a neméně velké srdce pro psy jménem labradorský retrívr.


"Bolovy tlapky"



"Bolovy tlapky" (žlutý labrador)


Šťastný otec Banchory Bolo (označený šipkou) se svými potomky před sídlem v Banchory

A poznámka na konec: V osmnácté generaci je potomkem DUAL CH Banchory Bolo i Daisy a tak i ona má Bolovy značky na svých tlapkách...

 

Tato stránka byla naposledy změněna